12.6.2010 - Jihlávka

Když mě ráno zazvonil budík, musel jsem chvilku vzpomínat, proč jsem ho vlastně den předtím nastavil. Po pár vteřinách mi však blesklo hlavou, jedeme na Jihlávku a lidi na mě budou u loděnice čekat, proto jsem se bleskově oblíknul, naházel věci do báglu, skočil do auta a vyrazil směr vodárna. Jakmile jsem dorazil dolů, většina lidí už tam byla, ale nepřijel jsem jako poslední. Ještě jsem stihnul tu nudnou část - nakládání lodí a rozdělení lidí do aut. Ani už si přesně nevzpomenu, kdo přesně se mnou jel v autě. Byla to taková nevýrazná posádka, myslím, že to byl Radek, Klárka, Radka a já. Vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Cesta tam trvala něco málo přes hodinku. Jakmile jsme dorazili, všichni se převlékli a pár řidičů, byl jsem mezi nimi, jsme jeli odvézt auta na konečnou. Když jsme se vrátili, dozvěděl jsem se, že na lodi pojedu s Danečkem. Byli jsme velmi silná posádka, takže jsem si řekl, že si trochu na tý vodě užijeme.

Jeli jsme už od hráze, takže po cestě bylo pár těžších úseků, slovy dva. A jak jsme byli tak silná posádka a Daneček nebyl nějakou dobu na vodě, tak jsem zamířil do největší vlny, co jsem uviděl, to ovšem, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Jak jsme byli trochu těžcí, tak nás ta vlna zalila a měli jsme čtvrt lodě plný vody a druhá vlna nás postavila tak trochu na bok, a to už se špatně vyrovnává s tolika vody. Daneček byl z toho tak překvapenej, že se málem utopil, protože zapomněl plavat. Byli jsme sice první loď, která se cvaknula, ale zase jsme si to aspoň užívali a nejeli jsme jen tak trapnou etapu. Po cestě byla ještě jedna těžší část, ale tu jsme zvládnuli bravurně a pokračovali jsme bez komplikací dál.

Zhruba v poledne jsme se zastavili v kempu v půli cesty, že se občerstvíme. Obsluha však totálně podcenila nával lidí, kteří přijeli ve skoro letní den si užít vody. Když jsme nakonec dojížděli na konec naší cesty, bylo takové vedro, že spousta lidí s chutí skočila do řeky se osvěžit. Když se vytáhly a umyly všechny lodě, tak se čekalo, než přijede zbytek aut, abychom mohli odjet domů. Co se však nestalo? Bětka nějak nešikovně zakopla a rozsekla si koleno v takovém rozsahu, že jedno auto muselo okamžitě s ní vyrazit na pohotovost. Bylo to pár stehů.

No a když konečně dorazil zbytek aut, naložil se vozejk a vyrazilo se domů. Cesta se táhla, protože se muselo jet pomalu kvůli vozejku a přetíženému autu, které ho vezlo, až to mé nervy nevydržely. Potřeboval jsem vrátit auto, aby taťka mohl jet do práce, takže jsem opustil kolonu a jel jsem trochu rychleji než ostatní. Ve Znojmě jsem vyložil lidi, které jsem vezl zpět, zase ty stejné myslím. A tímto bych zakončil kroniku z tohoto dne.

Špenát

< Předchozí Další >