8.3.2008

Letos jsem poprvé přijel na kole. Zážitek! Konečně! Nemusím otravovat taťku. Teda mě to nevadilo, ale on nevypadal zrovna nadšeně. Po nástupu jsme šli na rozcvičku, kterou jsem si vybojoval. Lucka opět zuřila, že jsem jí to vyfoukl. Co se dá dělat. Silnější vítězí. Jako pokaždé moje rozcvička byla pro ty menší krutá (třeba pro Lucku, vzhledem k jejímu vzrůstu). Běželi jsme do Gránic, po Karolinkách až úplně nahoru, kde jsem se já a Čert schovali Tomášovi a Kubovi. Chtěli jsme se schovat i dalším a tak sfouknout několik lidí najednou, ale ti byli moc vzadu. Když už se nám Tomáš s Kubou ztráceli, tak jsme zařvali, ať se vrátí. Byli tak vyjevení, že málem spadli. Jakmile se k nám však začali přibližovat, rozběhli jsme se proti nim a než se vzpamatovali, tak už jsme byli opět kilometr daleko. Jakmile jsme se vrátili do vodárny (neboli naší nové krásné a milé loděnice), tak nám David řekl, že na nás u naší pomalu, ale jistě se rozpadající loděnice číhá znovu ten prokletý marsovský boss. Tak jsme si nejdřív zahráli nějaké dvě hry, a pak jsme k němu šli. Po dlouhém přesvědčování jsme ho skoro přesvědčili. Jsme totiž dobří (nečekaně). A potom už byl jenom nástup a rozprchli jsme se do svých domovů a tatínky a maminkami na oběd. Protože už jsme měli docela fest hlad.

Vojta

< Předchozí Další >