20.2.2008 - Jeden den z hor

Po ránu nás vzbudili jako každý den hlásné trouby. Tentokrát se však rozdělily na dvě skupiny. Netuším proč, asi nás chtěly víc naštvat. Povedlo se. Snídaně byla jako každé ráno velice vydatná a David vysbírával másla, sýry a sýrečky. Až měl dva miliony velkých kopců jídla. Asi měl ještě hlad. I když nechápu jak je to možné, když tam bylo tolik jídla. Asi jsem neobjevil všechny skuliny jeho žaludku.

Výjimečně jsme šli do aquaparku, který byl v Liberci (děsné město, plné smogu). Zastavili jsme u interšpáru, kterým jsme museli projít až dolů. Byla to sranda. Jezdili jsme na jezdících plošinách, i když jezdili opačným směrem, než kam jsme se vůbec chtěli dostat (tedy nahoru). A čím jsme byli níž, tím tam byli nepříjemnější lidé. Fuj! Vyšli jsme a naproti nám byl aquapark. Zázrak! Museli jsme se začít počítat, abychom věděli, kolik máme koupit vstupenek. Prošli jsme dveřmi a museli jsme se zout. Dali nám největší místnost, co tam byla. Bylo nás totiž jak much. Ještě víc teda, ale to bych nerozebíral. A šli jsme dovnitř, k teplé vodě a ke skluzavkám. Samozřejmě kluci šli ozkoušet skluzavky. Zkoušeli jsme aji teplou vodu, jestli má správnou teplotu. A Lucce praskla podprda a Radek jí ju zpravoval. Já jsem si zahrál na hlásnou troubu a všem jsem to rozkecal. Radek taky začal aktivně medializovat tuto událost. To byla zas jednou akce, na kterou nikdy nezapomeneme.

Čas uplynul jako voda, která stejně tekla kolem nás, a za deset minut jsme měli odcházet, a tak nám paní plavčice dovolila, abychom skákali ze skokánku. Já jsem si skočil jen jednou, ale dost jsem si to užil. A kluci si to chtěli užít ještě víc, tak jsme šli na černou skluzavku (tzv. černá díra), a jezdili jsme rychle za sebou a furt jsme pištěli. A nejvíc Daneček. Až praskali bubínky. Stihli jsme to třikrát, a jak jsem se napočtvrté snažil odlákat Davidovu pozornost a kluci se snažili proplížit za jeho zády. Ale nepovedlo se. Ach jo. I kdyby se nám to povedlo, tak u vchodu do skluzavek stál Petr a snažil se nás vyhodit. Povedlo se mu to. Šli jsme se osprchovat, osušili jsme se a šli jsme rovnou do interšpáru. Kde jsme si nakoupili věci, které potřebujeme. Hlavně Čert, Míša, Vojta a Daneček si koupili asi 3 miliony kofoly a coca-coly a založili si v pokoji v poličce sbírku. Ale o tom až jindy.

Šli jsme k autům, ale jedno bylo porouchané. Tak se lidé, kteří byli v rozbitém autě, museli rozdělit do dalších jiných aut. Můj taťka, s kterým jsem jel, to vzal různými oklikami, ale dostali jsme se tam, kam jsme se dostat chtěli. A podařilo se to výborně. Byli jsme tu dřív, než všichni ostatní, a proto jsme se aji první naobědvali. Odpočinuli jsme si a zahráli jsme si s Tomem a Danem šipky. Já jsem nevyhrál, ale nevadilo mi to. Potom jsme zahráli hru, která byla strašně náročná na pochopení. Já jsem byl s Danem. Ostatní nevím, s kým byli, ale já si myslím, že podváděli. Určitě ano, jinak není možné, že já s Danečkem jsme byli tak pozadu, protože jsme většinu otázek věděli. Hra byla o tom, vystudovat několik semestrů na vysoké škole zdravotnické. Dopadlo to tak, že na nás nakonec museli velcí i čekat. Neflákali jsme se! Jenom jsme prostě hráli poctivě. Všichni pak šťastně běželi do chaty, protože venku byla zima a jak jsem dělal trakaře, nebo stojku, tak jsem měl promočené rukavice. Pak už jen večeře, nějaké ty hry a spát. Dobrou noc

Dalik
oddílový host na horách

< Předchozí Další >