Podzimní prázdniny na Javořici

středa 24.10.2007 - Den první - Příjezd

Ráno v devět hodin jsme se sešli před vlakovým nádražím. Za chvilku nám jel vlak do Okříšek. Ve vlaku byla nuda. Všichni tam chrněli, no hrůza. V Okříškách jsme čekali dýl, a proto jsme si zahráli hry. Hráli jsme jednu, která se mi extra líbila, ale zrovna nevím, jak se jmenuje. Utvořili se dvojce a losovali jsme lístečky, na kterých byly napsány různé části těla. Například když tam bylo napsáno "pravý loket", tak jsi si musel spojit s člověkem, se kterým jsi byl ve dvojci pravý loket. Hra nabírala dobrý obrátky, když už někdo měl třeba čtyři lístečky. To pak vypadali ty kreace fakt dobře. Hráli jsme ještě něco, ale kdybych vám to vysvětloval, tak byste to asi nepochopili.

Když konečně přijel vlak, nasedli jsme do něj a ten nás zavezl do Havlíčkova Brodu. Tam jsme s Čertem a s Michalem volali myslim 800 550 550 a při tom jsme mysleli, že voláme Kofidis a chtěli jsme si půjčit 20 000 korun českých! Sdělili jsme příjemci náš požadavek, ale z druhého konce se ozvalo: "Ale my jsme jazyková škola". Začali jsme se nezadržitelně řechtat a položili jsme to. Nastoupili do vlaku, dojeli jsme TÉMĚŘ na místo. Potom jsme šli strášně strášně dlouho přes lesy, přes louky, přes pole, přes pouště, přes hory až jsme došli k chatě, která je blízko našeho vysněného srubu. Špenát tvrdil, že zná zkratku a všichni mu to naivně spolkli. Vydali jsme se za ním. Vůbec jsme nikde neviděli náš srub, naopak pořád jsme šli hloubš a hloubš do temného, strašidelného lesa. Už jsme si až mysleli, že na nás vybafne Jeníček a Mařenka. Nakonec jsme došli na louku, kde na ooohromném kopci byla cesta. Tak jsme šli po ní. Pár lidí šlo cestou do lesa na průzkum, kde jsme. Vůbec nic nezjistili. Vážně! Vůbec nic! Tak jsme se rozhodli, že se pokusíme vrátit k té "blízké chatě od našeho srubu". Byla to strašná fuška, protože se rychle stmívalo. Došli jsme k chatě. Aspoň něco pozitivního. A pokusili jsme se najít tentokrát správnou cestu. Tak jsme nezabočovali a šli jsme dál. Za chvilku jsme opravdu našli tu správnou odbočku, kam jsme měli jít. A protože se na nás mezitím snesla strašlivá tma, donutila nás vytáhnout baterky, abychom nešlápli do nějaké kalužiny. Úspěšně jsme dorazili až ke srubu, kde nás David uvítal. A byl nástup a protože jsem si nejvíc stěžoval, jak nás Špenát oklamal, tak jsem dostal tuto příšernou kroniku.

Daneček


čtvrtek 25.10.2007 - Den druhý - Vesmírné středisko Javořice


Přijímač


Vyšetření


Večerní přednáška


pátek 26.10.2007 - Den třetí


Večerní hudba


Stavba raket


sobota 27.10.2007 - Den čtvrtý

Vzbudili jsme se (spíše nám někdo pomohl) o půl osmé. Po krátké rozcvičce vedené Marcelou jsme se začali připravovat na cestu pro jednotlivé části softvéru do rakety. Pro softvér jsme se vydali po skupinkách do kterých jsme se náhodně rozlosovali. V první skupince byl Čert, Terka, Janča. Druhá skupina: Petra, Michal, Daneček. A poslední skupina: Radka, Janča, Lucka.

Šli jsme po šest kilometrů dlouhé trase. První zastávka byla v kamenolomu. Čekal tam Radek. Jeho první úkol zněl doslova "Aspoň jeden (,) metr dlouhý klacek". My jsme slyšeli zadání bez čárky, a proto jsme to měli špatně.

Po zhruba třech kilometrech lehkého stoupání (myslím kopce) se objevil David. Začali jsme hrát hru na poslední písmeno popisovaného slova (při popisování si nesměl toto slovo vyslovit). Říkal, že stačí abychom ho jednou porazili. Loď, nebo to byla ponorka :-), která vypustila do světa zprávu o říjnové revoluci věděl, ale neuhodl, z čeho se skládá bronz (tvrdil, že cín a zinek) no, inteligence se nezapře. Po další hodině cesty jsme dorazili k Petře, která nás nutila stříkat stříkačkami do zkumavek (nejsme na urologii :-D).

Následovně jsme se vrátili zpátky, kde po cestě na Janštejn čekala Marcela, a následovně jsme měli vytáhnout jednou rukou sirku, stejnou rukou zapálit (au, to pálí, se nekonalo). Došli jsme do srubu, kde jsme se navečeřeli (moje oblíbená činnost). Po večeři jsme uklízeli srub, a po večeři jsme zasedli za kytary (respektive kytaru).

The end

Maxiking - Čert

sobota 27.10.2007 - Den čtvrtý

Ráno jsme se probudili zase do tmy. Po snídani jsme už všichni tušili, že David něco kuje (asi pikle). A skutečně. Nemýlili jsme se! Rozdělil nás do čtyř skupin po třech a šli jsme na výlet. Já jsem byla s Marťou a s Barčou. Vyšly jsme jako poslední. Normálně byli tak drzí, že po nás chtěli splnit nějaký čtyři úkoly, o kterých jsme vůbec nevěděli, o co jde. Bylo to nakonec strašně těžký. Třeba jsme se museli trefit takovou tou stříkačkou do takový tý zkumavky a protože jsme neměla brýle, tak jsem nic neviděla, tak jsem měla celou mokrou botu. Určitě ale za to stejně mohla ta stříkačka. Zasedla si na mě a byla na mě ošklivá.

Šlo se furt do kopce do kopce do kopce do kopce a nečekaně do kopce a z tý monotonnosti jsme si museli kopat do šišky (chudák šiška). Až nás přestalo bavit i to, snědli jsme všechny svoje zásoby, což nás potom docela zamrzelo, tak jsme začali jak nějací horníci kutat smůlu. Radši bych teda kutala štěstí, ale žádný se v okolí zrovna nenacházelo. Je to prostě vyhynulý druh, tak chápete ne? Z toho kutání jsme se tak strašně unavili a byla tma, tak jsme se ani nedivili, že na nás na stanovišti ani nepočkali. Tak jsme to dělaly pěkně v teploučku v chatě, ale i přes takový zvýhodnění jsme to nezvládli. Dodnes to nechápu. A potom jsme všichni zbaštili těstoviny na sladko, což se Davidovi pranic nelíbilo a šli jsme do hajan. Dobrou noc!

Angel


neděle 28.10.2007 - Den pátý - Odjezd

Po nepříjemném budíčku (nečekaně) jsme se dlouze a otravně oblékali (nečekaně). Jen co jsme si natáhli ponožky a trička (nečekaně) vyvalili jsme se před srub (nečekaně). Když jsme se dozvěděli, že nám odletěla raketa a máme být vyhoštěni [následovaly nadávky, výhružky a hody dlažebními kostkami (kdo by to moh' tušit, že?)]. Po hysterických výstupech některých z nás jsme se odebrali k dlouhé nudné a monotonní cestě na nádraží (kolapsy a hysterické výstupy - nečekaně). Ti pomalejší byli asi tak rychlí, jako štafeta eastworských důchodců (zdroj: Červený trpaslík - Emocuc polymorf 2). Jen co jsme se dostali na nádraží (včas), [to bylo opravdu nečekané (nečekaně)], tak jsme nasedli na vlak (nečekaně). Po několika přestupech, nástupech, výstupech, zástupech... a podobně jsme dojeli do Znojma. Tam jsme se chtě nechtě museli přivítat s rodiči a jet domů.

Míša, s.r.o.
všechna sláva vyhrazena

< Předchozí Další >