17.11.2007

Konečně už chodíme na devátou! A já jako obvykle na kole!. No nestěžujte si! Je to prostě cool. A navíc mě to baví. A navíc to mám daleko. Co vám mám povídat. A navíc taťka jezdí na závodech (ale to ještě nikdo tady neví, tak pst). Jako obvykle jsem si vzal rozcvičku, která byla velice namáhavá (nečekaně). Pak jsme si dali hru. Byla záživná, protože jelikož to byl fotbal (nečekaně). Čert s Davidem uzavřeli alianci a spikli se proti všem ostatním hráčům a začali je nehorázně šikanovat, až to skončilo úrazem. Balón to schytal! Spadl chudinka do řeky. Museli jsme pro něj jet lodí. Ale až po tom, co jsme vůbec postřehli, že zmizel. Ale to už si míč vesele plaval dál a dál, až byl někde v pr...yč. Přesně řečeno pod jezem :-). Naštěstí se v pořádku vrátil. Teplo ho vyléčilo a dokonale vysušilo (asi po 2 týdnech). Poté jsme hráli hru (ošahávanou, zní to dobře, že?), že jeden člověk odešel ven, zavázal si oči a šel hledat ostatní, ti byli různě poschovávání po loděnici a po hmatu je měl najít. Marek a já jsme se zavěsili na trámy pod střechou naší loděnice. Pěkně se z nich prášilo. Uplně nám to naprášilo do očí a přitom jsme nemohli ani naříkat, protože by nás našli po sluchu. Pak byla docela taky sranda, když ten, kdo hledal šmatlal kolem nás a nemohl nás najít, ale byl tam strašně dlouho a nás už bolely ruce a nemohli jsme se tam udržet. Naštěstí pak dycky ten někdo odešel, tak to pro nás dobře dopadlo. Lepší to bylo, když hledal někdo z nás. My už jsme věděli kam jít :-). Pak už byl jenom nástup a HURÁ domů (už jsem měl taky pěknej hlad).

Vojta

< Předchozí Další >