2.10.2004 - Zamykání řeky Dyje 2004

Když jsem dorazila k loděnici, většina lidí už tam byla. Panoval obvyklý zmatek, kdy nikdo neví, kde je kdokoli jiný nebo on sám, ale vše je pod kontrolou. Lodě byly vytaženy a formovaly se kolem loděnice jako jehličí kolem mraveniště a vodáci mravenci pobíhali kolem a tvářili se zaměstnaně.

Zjistila jsem, že Permoník sice nahlásil, že přijedu, ale ne, že pojedu. Po chvíli hledání jsem vypátrala Pindruši, která rozepisovala posádky, tuto drobnou chybičku napravila a odevzdala "daně" za bráchu a sebe. Následující půl hodinu jsem se potulovala kolem jako všichni ostatní, navazovala a rozvazovala rozhovory a "zbavovala se zásob" (dá si někdo víno, jablko, lívanec?).

Vše vypadalo jako obvykle, jen ve vzduchu bylo cítit jisté napětí a otázka, co Pavel udělá, až zjistí, co se mu stalo přes noc s Ježkem. Jako natruc, Pavel pořád nikde. Dorazil teprve při nástupu a ze začátku si ničeho nevšiml. Teprve o hodnou chvíli později se začal rozhlížet a hledat svou loď. Ovšem všichni, kdo očekávali nějaké pěkné rozčilování, zděšení, vytřeštěný zrak, apod., byli zklamáni. Poté, co Pavel zjistil, že mu někdo polepil loď stříbrnou lepicí páskou a z Ježka se stala Stříberka, pouze klidně upozornil svého háčka: "Podívej, jakou máme krásnou loď!" Prostě nezkoušejte s Pavlem testy, má opravdu kamennou tvář.

Při prvním nástupu se pouze rozdělovaly posádky a pádla, při druhém, všeobecně veřejném, přišly na řadu obvyklé informace o trase - např. pozor na saň u Louckého jezu. Kromě toho také nezbytná kulturní vložka. Pavel se opět předvedl. Napřed připomněl, že žádný krásný den by se neměl obejít bez večeře a hned nám jadrným stylem doporučil recept našich babiček na houbové šišky, následovala krátká politická přednáška na téma vlastenectví a vše zakončil další básní neznámého umělce. Následovalo slavnostní zamykání řeky a vyplutí.

Bohužel, vody nebylo zrovna moc, což se projevilo už u Louckého jezu, kde všechny prámy uvízly. Pobavil zde například Cecil, který kormidloval Sázavu, a když háčkové vyskočili a začali loď přetahovat, zůstal sedět a ptal se, co má dělat.

Pod jezem následovalo první brodění, které jsme si během cesty pro velkou úspěšnost ještě mnohokrát zopakovali. Na Hlaďáku nebyla voda vůbec a lodě se spíš přenášely, než přetahovaly. Na Hrázi jsme se s tím nepárali, lodě stáhli a ztratili Pindruši. Ta se odešla někam převléct a na zoufalé volání osamělé posádky nereagovala. Právě jsme vyplouvali, když se objevila na jezu a my se pro ni raději vrátili.

Kousek pod jezem následovalo druhé brodění, během kterého jsem si zahrála na Popelku a ztratila střevíček - polorozpadlou plavební botu, která zapomněla na svou oblíbenou činnost a místo, aby ke mně doplavala, klesla ke dnu, čímž mi vysloužila kroniku. Zatímco se Permoník rozhodl zahrát si na prince a "střevíček" najít (což se mu nepovedlo), čekali jsme na něj "ukotveni" na polštáři z lakušníku. Kolem proplouvající David, neznalý věci, nám vynadal, že když sedíme na šutru, tak bychom měli vystoupit. Rozhodli jsme se (po delší úvaze), že nám za tu námahu s potopením nestojí.

Dále se pokračovalo po proudu, proběhlo několik tenisákových bitev, v lodi jsme několikrát měnili místa, brodili jsme potřetí, počtvrté... Při jednom brodění (asi osmém) zapomněla Pindruše nastoupit a my odjeli bez ní. Ona se ale nevzdala, stopla si raft a dohnala nás, tak nám nezbylo, než ji nabrat zpátky.

Cestu nám jinak zpestřoval Manekýn věčnými dotazy, kdy už tam budeme, jestli je to ještě daleko. Na houpačce zazářilo jen pár lidí, mezi nimi i Evička, která si řekla, že když už z toho břehu stejně spadla, mokřejší už nebude. Tasovice skákal jen raft a dvakrát kajak.

V Krhovicích jsme byli mezi prvními a oheň už na nás čekal. Tak jsme se najedli, usušili, převlékli, naložili a odjeli. A to je konec, přátelé.

Dana

< Předchozí Další >