Podzimní prázdniny na srubu pod Janštejnem

Tohle je trochu netradiční kronika, neboť je psaná formou dopisu vedoucím oddílu, na jehož srubu jsme strávili podzimní prázdniny 2003.

ve Znojmě, 3. - 4. listopadu 2003

Ahoj Coody a Maťo,

konečně jsem se dostal k tomu, abych vám alespoň touto formou poděkoval a zhruba převyprávěl naše oddílové podzimky u vás na srubu. Bude to trochu delší, takže si to můžete v klidu vzít jako četbu na pokračování.

Možná si vzpomínáte, že právě máme jako etapovou hru Zlatou horečku na Klondyku. Bylo by jistě perfektní zabírat claimy pod Janštejnem a rýžovat zlatá zrnka ve Švábovském potoce, ale hra nám začala krátce po nováčkovské schůzce v září a měla by vyvrcholit až někdy v lednu, kdy bude všechno pěkně pod sněhem a my budeme moci pořádat závody psích spřežení a podobné kratochvíle - více viz Jack London.

Vyřešili jsme to tedy následovně: Na zářijových a říjnových oddílovkách si dětičky v různých hrách vydělávaly "Doláče" na koupi jízdenky na vlak San Francisco - Dawson City společnosti Neptun Pacific. Každé hře předcházela námi sehraná krátká motivační scénka, např. Kolportéři oznamující vypuknutí Zlaté horečky, Navrátivší se prospektoři vybízející zelenáče k prodání všeho majetku a odjezdu na Klondyke, Zelenáči chytající ujíždějící vlak.

Tu poslední vám v krátkosti popíšu. Dětičky byly "uvaděčkou" usazeny na lavičky vynesené k hřišti u loděnice, po tomto jevišti dvakrát přešla dívčina s velkou cedulí "NEPTUN ENTERTAIMENT UVÁDÍ: VLAK NA KLONDYKE", a představení mohlo začít. Na scéně se objevila vlaková souprava sestávající se z kolečka opatřeného zvenčí nápisem "EKSPRES", uvnitř sedačkou z lodě a vepředu přidělanou rourou od kamen, představující komín lokomotivy. Zatímco topič přikládal do kotle (tj. marně se snažil zapálit svazek vonných tyčinek dole v rouře), výpravčí chodil po peróně a vyzváněl k odjezdu. Konečně to v kotli blaflo a z komína se vyvalil hustý bílý kouř. Lokomotiva ještě odpustila trochu páry (rozprašovačem na kytky) zapískala (perfektní zapůjčená dvojpíšťalka věrně imitující zvuk vlaku) a výpravčí ji mohl odmávnout (loděnicová erární vařečka na míchání výročního guláše přišla vhod). Jen co se souprava dala do pohybu, vběhli na perón dva opozdilí zelenáči obtěžkaní kufry a jali se ji pronásledovat. Prvnímu z nich se podařilo naházet svoje zavazadla do vlaku a naskočit za nimi, pak pochytal i kufry druhého a snažil se mu podat ruku. Druhý se po ni v běhu natahoval, natahoval a... no, určitě jste už nějaký ten hollywoodský doják viděli, takže si to jistě dokážete představit. Náhle však souprava nabrala rychlost, ruce se vysmekly a jeden z potencionálních zlatokopů zůstal ležet v blátě, zatímco druhý si už kdesi v dálce probíral obsah jeho kufrů. Jo, život byl holt těžkej i v roce devětaštyrycátým.


Večerní vlak ze Znojma do Horní Vsi v pátek o týden později představoval právě onen "Train to Klondyke" a dětičky neměly pochopitelně ani páru, kam že to přesně jedou. Zastávku těsně před Horní Vsí k nim měl přistoupit drsně vyhlížející zálesák a suše jim oznámit, že na trati je zával a musí tedy na příští stanici vystoupit a přečkat týden někde v divočině.

Jenže šedivá je každá teorie a strom dlouholeté praxe Českých drah se stále zelená. Proto když se David, alias drsný zálesák Dirty Dog Dave, důvěřivě čekající na nádraží v Horní Cerekvi dozvěděl, že se dětičky neblíží od Jihlavy, nýbrž odkudsi od Počátek, lehce mu vyschlo v hrdle. Nicméně rychlostní rekord v běhu Horní Cerekev - Horní Ves v klobouku, dlouhém plášti a s petrolejkou v ruce byl zlomen a ztroskotané dětičky čekaly v nočním mrazivém vzduchu jen slabých dvacet minut. Zde musím ocenit práci našich starců, kormidelníků, kteří po celou dobu mistrně improvizovali a vysvětlovali Davidovu nepřítomnost nutností nejprve poslat zálesákům zprávu atd.

Konečně Dave dorazil a odvedl je po žluté směrem k lesu. Cestou ještě lehce zakufrovali (všechny stezky jsme si ve čtvrtek prošli, kromě této, za světla skutečně triviální), takže si navíc prošli polem, křovím a ještě čímsi, co se později ukázalo jako močůvka.

Na kraji lesa se pak stali svědky ostré hádky mezi dvěma dalšími notně vymrzlými drsnými zálesáky (dále jen Dz.), hlídkujícími u ohně. O berli opřený Dz. George Joker (Jiřík) se zastával Dz. Dirty Dog Davea a jeho soucitu se zelenáči, Dz. Dezertér John (moje maličkost) mu oponoval, že neodešel do divočiny jen proto, aby si na krk pověsil bandu mamonářskejch zelenáčů. Spor mezi oběma ctihodnými Dz. se poté přenesl do osobnější roviny, padly ostřejší slova (zpropadenče, proklatče) a posléze i dva výstřely z Dezertérova obávaného šestiraňáku (kovová maketa, pochopitelně, ale velice věrná a fungující na poplašňáky. Mladší dětičky v předních řadách překvapené záblesky z hlavně a pachem spáleného prachu si myslely, že to chudák Jiřík doopravdy koupil). Dz. George upustil berli, s výkřikem se sesul k zemi chytil se za nohu. Vyšlo najevo, že to nebylo poprvé, co jejich výměna názorů dopadla tímto způsobem. Dz. John posléze projevil účinnou lítost tím, že se sebezapřením přivítal zelenáče. V Pavlovi, který přijel vlakem s dětičkami, oba navíc radostně rozpoznali dalšího Dz., starého bracha řečeného Professour (Zdar Professoure, tak co novýho v týhletý, ve vědě? / Ále, E=mc2. / No tohle, kam to ten svět jenom spěje...).

Zálesáci poté rozžali louče a v jejich světle vedli dětičky-zelenáče nočním lesem kolem srubu u studánky (myslím, že mu říkáte Pátá Míle) a přes Švábovský potok do vyhřátého srubu pod Janštejnem. Tam už je čekal horký čaj, který připravily naše skvělé holky, a po krátkém seznámení s terénem (tadyhle jsou záchodky, NEDUPAT po podlaze v patře) zalehly do spacáků. Myslím, že potíže s usínáním neměl nikdo.


V sobotu ráno je čekala službou nachystaná snídaně ve vaší táborové kuchyni, kterou jsme už předtím upravili pro naše potřeby, tj. zakryli stěny celtami a plachtami pod kterými normálně spáváme na vodě - vyloženě hic tam nebylo, ale na zmrznutí taky ne.

Rozcvička, kterou si připravil Jiřík, vypadala takto: Dětičky se rozdělily do tří skupin, každá z nich pak představovala jeden druh severské zvěře, pobíhající po čtyřech (v jinovatce super) a vydávající určitý zvuk - vytí, bekání, chrochtání. Fór byl v tom, že se měly najít zvířata stejného druhu a systémem kámen-nůžky-papír vybojovat vedoucí postavení ve svojí smečce. Přiznám se, že jsem coby dominantní samec losa (nebo soba?) totálně pohořel. Vypadl jsem hned jako první. Zakrátko jsme měli tři vítěze. Bylo jim oznámeno, že postupují na další vývojový stupeň a stávají se z nich lovci, zatímco my ostatní jsme jenom tupá zvěř, jíž je přírodou dáno do vínku pouze migrovat semo-tamo po fáborkami vyznačené trase. Lovci byli vyškoleni ve střelbě ze speciálních pušek zvěřobijek, které večer pracně vyrobil Jiřík. Šlo o tlusté papírové trubky opatřené zavařovací gumičkou, schopné vrhat na kratší vzdálenosti papírové projektily. Lovci zaujali výhodné palebné postavení v nepřehledné zatáčce a migrace mohla vypuknout. S pokřikem „Migry-migry-migry“ se zvěř začala přelévat ze severu na jih a zpátky. Když jatka ustala, tři zvířata, která doběhla zpátky nejdříve (a nebyla to ta nejrychlejší) se proměnila v lovce (ti předchozí se za své mrzké činy zase stali zvířaty). Migrace proběhla asi třikrát nebo čtyřikrát, ve vysbírání lesa od papírových střel pak byla mezi lovci i zvířaty vyhlášena rovnoprávnost.

Po rozcvičce jsme se všemi prošli okolí srubu - znovu záchodky, tříděný odpad, dřevěný odpad, vsakovačka (kterou však dětičky tvrdošíjně nazývaly vsakovačem - nejspíš podle vzoru vysavač), abychom měli jistotu, že nenajdeme něco někde, kde bychom to neradi viděli.

Celé dopoledne pak bylo věnováno klasickému zálesáckému výcviku - dětičky nanosily slušnou zásobu dřeva, kterou se pak ve čtyřech skupinách pod odborným dohledem učily řezat dvouručkou, sekat na polínka, štípat na třísky a jako bonus zapalovat bez papíru a podobných vymožeností (hlavně pro nováčky). Původně jsme je to chtěli naučit i pomocí tření dřev, ale bohužel nám už nevybyl čas připravit tětivy na rozdělávací luky. Skupinky se vždy po zhruba dvaceti minutách prohodily, takže se (snad) naučili všichni všechno.

Je zvláštní, že jediné dvě vážnější zranění (hrůzně vypadající naseknuté prsty) vznikly zrovna na mém stanovišti u třísek a zrovna mojí vlastní kapesní sekyrečkou (zbrusu nová Friskarska), kterou jsem dětičkám zapůjčil v bláhové víře, že dobře nabroušeným nástrojem odpovídajícím velikosti jejich ruky jim to půjde lépe. S určitou nostalgií jsem se zahleděl na svoji jizvu mezi palcem a ukazováčkem, pocházející shodou okolností z řezání dřeva na vašem srubu v dobách, kdy jsem byl ještě dětičko. Zakrvácenou sekyrku jsem jim tedy radši zabavil a svěřil ji našim starcům, připravujícím slavnostní uvítací oheň na večer.

Boj čtyřčlenných týmů o čest zapálit ho naplnil celé odpoledne. Plnily se nejrůznější úkoly, např. najít a určit alespoň jednu houbu, klasických deset-rostlin-deset-stromů, nasbírat plné hrníčky smůly (výročí oddílu se kvapem blíží a Podyjí není zrovna smrková monokultura), dále rozdělat oheň a uvařit na něm vajíčko (jedné skupině to trvalo dvě(!) hodiny, zato měla ohniště s dvojitým kruhem kamenů), najít na vyznačené cestě deset věcí, co do přírody nepatří (procházející turisté našli Rádiny nůžky a odnesli si je coby suvenýr). Já jsem po dětičkách tvrdě požadoval nakreslenou mapku okolí, abych měl jistotu, že ranní exkurze nevyzněla naprázdno. Z výsledků by se dala udělat pěkná výstavka moderního abstraktního umění pod názvem "Noční můra kartografova".

Večer vzplál slavnostní oheň, při jeho zapalování jen vítězný tým popletl Krásu a Lásku - leč co na tom sejde. Zazněla oddílová hymna "Hej! Kapitáne!" od Hoptropáků, kterou jsme pak sloku po sloce učili nováčky a vysvětlovali jim, že se v ní "na dno posadí" nikoli "brigadýlet", nýbrž "briga kýlem". Celý večer se pak s písničkami střídaly dětičkami připravené scénky, mající představovat jednotlivé body zákona vodních skautů.

Na tomto místě bych rád širší veřejnosti osvětlil princip tzv. Chrobákova Absurdního Divadla. Chrobák je už vcelku odrostlé, velmi schopné dětičko, jež by se však pokud možno nemělo dostat k filmu ani k divadlu.

Scénka v jeho režii obsahovala dva po ulici jdoucí občany, z nichž jeden hodil pomyslnou dlažební kostku po projíždějícím pomyslném automobilu. Zatímco vrhač kostek se rychle vypařil, ze zdemolovaného vozu se vyřítili čtyři další občané a pustili se do zůstavšího nevinného občana, který mezi surovými ranami a kopanci vykřikoval "Já to nebyl, já to nebyl!". Poté dokonal.

Ptáte se spolu se mnou, o jaký že bod skautského zákona se to jednalo? Vždyť je to tak prosté, přece hned o ten první: Skaut je pravdomluvný. Ano, hádáte správně, skautem byl ten ubitý nebožák. Do poslední chvíle nelhal.

O dalších scénkách, ve kterých figurovala beruška týraná chuligány a posléze chuligáni šikanovaní vodním skautem (A teď se jí pěkně omluvíte! / Omlouváme se, jen už nás nemlať... / To je málo! Omluvte se pořádně!), se raději ani nebudu rozepisovat. Mimochodem, šlo o "Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských". No prostě podle hesla "Nebuď out, buď in, nebuď skaut, buď skin."

Když byla chuť po krvi u našich milých dětiček alespoň částečně ukojena, vzal si po pár písničkách slovo Pavel a vyprávěl jim o Slibu a jeho významu, co to znamená slibovat na svou čest a mnohé další. Kupodivu poslouchaly, ani nešpitly. Potom jsme se všichni chytili křížem za ruce a David vyslal stiskem ruky „signál“, který se mu kruhem vrátil. Na kutě jsme je poslali kolem půl desáté, sami jsme pak u dohořívajícího ohýnku ještě chvilku pobyli.


Nedělní rozcvičku si vzal na starost Pavel a zahrál si s dětičkami "BU-KU-HU", přičemž BU honí KU, KU honí HU, a HU, teď se podržte, honí BU. Výsledek ze všeho nejvíc připomíná jev zvaný Brownův pohyb, lehce okořeněný neartikulovaným hýkáním molekul.

Následovala "Bomba & Štít" - každý hráč si v duchu zvolí jednoho jako Bombu a druhého jako Štít. Snahou hráče je, aby se mezi ním a jeho Bombou neustále nacházel jeho Štít. Opět Brownův pohyb, ale teď navíc ve vysokorychlostním rotačním mixéru.

Na nástupu naše zálesácká klika vyhlásila hru na dopoledne, stavění chýší. Rozlosovávacími kartami (šikovná věcička) jsme rozdělili dětičky opět do čtyř skupin, jiných než posledně. Každá skupinka nafasovala sekerku, pilu, klubo provazů a celtu. Podmínky byly jasné: v území vymezeném Janštejnem, potokem, krajem lesa a asfaltkou vybudovat zálesáckou chýši, která by měla pojmout minimálně jednoho člověka, odolat blizardu i povodni, a ještě zůstat skryta před zraky slídilů z ostatních skupin. Obzvláště bylo všem zdůrazněno, že NECHCEME celtu přehozenou přes provaz natažený mezi dvěma stromy, ale poctivou dřevěnou konstrukci.

Budovatelé vyrazili a my jsme kromě vzácné chvilky ticha získali čas na přípravu noční hry v lomu a tzv. "Nízkých lan" v lese za loukou.

Kolaudace chýší ukázala, že první skupina vybudovala v neprostupném houští pod Janštejnem slušně zamaskovanou celtu na špagátu, stejně jako druhá o pár set metrů dál - jenom s tím rozdílem, že ta ji měla v dolíku a navíc s jakousi palisádovitou obdobou Potěmkinovy vesničky. Třetí chýše na tom byla o poznání lépe, vázané krovy dávaly tušit pevnost vůči vichřici a navíc se dovnitř pohodlně vešlo všech pět stavitelů. Cestou jsme však narazili i na tři daleko solidněji vybudované opuštěné stavby - podle zápisu ve vaší kronice "...byli jsme se podívat na chýše, jsou v pořádku..." předpokládám, že je máte na svědomí vy z Javořice. Tak jako tak jsme je dali našim inženýrům za příklad a šli zkolaudovat výtvor čtvrté skupiny. Vzhledem k tomu, že se její členové celé dopoledne pohybovali podezřele blízko srubu a halekali přitom jako na lesy, příliš jsme neočekávali. Ale klackem podepřená celta natažená ve smrkovém houští poblíž závory hravě překonala naše nejhorší představy. Ing. Špenát se pod ní samolibě vrtěl a pózoval fotografům. Pokusili jsme se zalomcováním smrčky napodobit blizard, ale špičatý klacek podpírající celtu natolik hrozil jejím propíchnutím, že jsme toho raději nechali. Špenátovnu navíc jako jedinou objevili špehové ostatních skupin, konkrétně pak z Hustého Houští a z Vázaných Krovů. O pořadí bylo tedy rozhodnuto.

Odpoledne jsme dětičky rozdělili vejpůl, jedni hráli ve srubu zlatokopskou obdobu "Ostrovů" (strategická hra, při níž se cestuje po mapě mezi zásobovacími stanicemi na Klondyku, každá cesta stojí určité množství proviantu, každá stanice ho může určité množství poskytnout - důležité je dostat se na druhou stranu a nepojít hlady), druzí šli na "Nízká lana", která připravil David.

Naše "Nízká lana" jsou obdobou "Vysokých lan" olomouckého Lanového centra, kde mají ve výšce asi osmi metrů nad zemí nataženy nejrůznější překážky, přičemž překonání některých z nich vyžaduje naprosté spolehnutí se na druhého (ideální pro páry se závratí). Naše překážky byly trošku skromnější, ve výšce necelého metru jsme jich za vydatné pomoci vašich horolezeckých lan (díky moc!) připravili celkem pět.

Zaprvé to byla "Tramvaj" - dvě lana vysoko nad sebou, nad horním pak navázané úchyty s madly ve vzdálenosti tak akorát na dosáhnutí nataženou rukou.

Druhé bylo "Krocení divokého koně" - jedno lano natažené mezi stromy, druhé pak o něco výš uvázané ke stromu jen jedním koncem, druhý byl volný. Na konec došel málokdo.

Třetí "Záclony", vysoko pověšené lano s průvěsy z druhého lana navázaného liščími smyčkami. Překážka obtížná zejména pro lidi s vysokým těžištěm.

Čtvrté pak "Káčko", připomínající na záda položené velké "K". Hodně se z něj padalo, hlavně v jeho nejužším bodě.

A nakonec, páté a poslední, "Iksko", ležaté "X" podobné "Káčku", až na to, že křížící se lana nejsou provázaná. Dá se překonat dvěma různými technikami, ale dětičky brzo vynalezly i daleko krkolomnější třetí způsob.

Jištění obstarával z každé strany jeden člověk, zapřený nohama a připravený do natažených rukou zachytit padajícího, který by se na překážce zachytil nohou. Když se dětičky na lanech vyblbly do sytosti a přišly na systém jejich překonávání, zkusily si to i na čas (kromě "Krocení") - nejlepší byl myslím něco pod minutu a půl. Obě skupiny se pak prohodily, dolů z lan jsme je dostali až se soumrakem. Na jaře plánujeme celooddílový výlet do Olomouce.

Po večeři (oblíbené Kap-Pip-Pao, brambory rozšťouchané s masovou směsí na pomeje) dostalo každé dětičko dva malé ohořelé papírky, na který mělo napsat jména dvou lidí, jež pro něj v životě nejvíc znamenají (jen proboha prosím ne maminku a tatínka, spíš kamarády a tak...). Tyto dva papírky si pak mělo pečlivě uschovat - nikdo kromě něj, ani my, neznal (a nezná) jejich obsah.

Po chvíli odpočinku odvedl Pavel dětičky do lomu, kde už byla nachystaná noční hra - "Čarodějka", pro potřeby Klondyku překřtěná na "Šamana". Je to jedna ze Zlatého fondu Lipnických her, určená k sebepoznávání, náročná na přípravu i na hráče.

V lomu byla tma, jen tu a tam se zablesklo vzdálené světlo jednoho ze tří ohňů, které hořely v kamenných kruzích Ohně, Hlíny a Cesty. Odkudsi z hora se ozýval proměnlivý rytmus tlumeného bubnování (vaše dva plastové lavory zněly docela obstojně, problém byl jen přimět bubeníky aby nesklouzávali do rytmu notoricky známého ze Znojemského vinobraní).

Dětičky se zatím shromáždily v nejbližším kruhu, Kruhu Počátku. Každé z nich dostalo po svíčce, kterou si zapálilo od velké svíce, hořící uprostřed a dozvědělo se zhruba následující:

"Vy, kteří ve zlaté horečce kráčíte za zlatem a bohatstvím, jste nyní na počátku. Měli byste však dobře poznat sami sebe, aby vás zlato neoslepilo a nevládlo vám. Proto jste teď tady. Plamen svíčky, kterou držíte, představuje váš život. Chraňte jej dobře. Musíte postupně projít přes Kruh Ohně, kde se dovíte, k čemu jsou ty dva papírky (které jste doufám neztratili) a Kruh Hlíny, kde z toho, co tam naleznete vytvoříte podobu sebe sama (no prostě toho jak se zrovna cítíte, hlavně se ničeho nebojte) až dojdete přes úzkou lávku do Kruhu Cesty, velké cesty, která vás zítra čeká. Ale pozor! Procházíte územím Šamana, který představuje Osud. Jestliže vás uslyší promluvit, přistihne vás v pohybu nebo se mu jinak znelíbíte, okamžitě vám zhasí svíčku - a vy zkameníte. Stejně tak když vám ji zhasne vítr. Hra pro vás však nekončí. Pokud vás najde někdo z ostatních, může vzít vaši svíčku, vrátit se s ní sem, do Kruhu Počátku, připálit ji od Svíce života (NE od vlastní svíčky) a donést vám ji zpátky, čímž vás zase oživí. Svíček může vzít, kolik jen unese. Šaman mu je může samozřejmě všechny zhasnout. V bezpečí jste před ním jen uvnitř Kruhů, pouze však v kruzích Počátku a Cesty vás může být více pohromadě (tohle jsem jim zapomněl říct, ach jo...). Pokud jste už v nějakém z Kruhů byli, nemusíte se tam vracet a můžete jít přímo do dalšího. Nakonec byste se měli všichni sejít v Kruhu Cesty, protože i z něj se můžete vracet a pomáhat zkamenělým kamarádům. Přeji vám mnoho štěstí."

Dětičky opatrně vyrazily z kruhu, zprvu ve skupince, chráníc si každé svoji svíčku. Sotva se však odvážnější z nich trošku osmělili a vyrazili vpřed, zjevil se ze tmy jako přízrak Šaman a několik svíček pohaslo. Byl to David, na sobě tmavomodré vlněné pončo, kolem krku cinkavé přívěšky a brašničku z kuní kožešiny, obličej hrozivě pomalovaný a na hlavě paruku. Ti, kteří přišli o plamínek, tiše prosili ostatní o pomoc. Brzy se vyprofilovali Obětavci, kteří s rukama plnýma svíček chodili co chvíli do Kruhu Počátku a Sobci, kteří se coby zkamenělí vehementně dožadovali pomoci, sami však nikomu nikdy nepomohli. Těm šel však Šaman tvrdě po krku, takže se zas hned tak daleko nedostali.

Ten, kdo dorazil do Kruhu Ohně, se od tam čekající Rádi dozvěděl, že ho čeká těžká volba. Aby mohl pokračovat, musí se rozhodnout který papírek se jménem si ponechá a který dá ohni. Zajímavé je, že klukům vesměs trvalo déle papírky vůbec po kapsách najít, než si z nich vybrat. Prostě jeden šupli do ohně a valili dál. Zato i ty nejmenší holky dost dlouho váhaly (nejvíc snad pět minut) a asi ve dvou případech se to neobešlo bez slziček. Podle toho, co pak některé z nich Rádi svěřily, dávaly většinou přednost přátelství před láskou.

Sochy v Kruhu Hlíny, které tam dětičky vytvořily z jednoho ze starců, vypadaly různě - od sklíčenosti až po gesta vyloženého triumfu. Nechyběl ani jasně vyjádřený pocit prokřehlosti.

Do čela se opět začali propracovávat Sobci, protože cesta do Kruhu Počátku byla čím dál tím delší a Obětavci stále chodili zažíhat svíčky. Šaman však vždy tvrdě zasáhl. Stoupl si k některému ze Sobců a tak dlouho ho deptal, dokud dotyčný nepodlehl.

Tak se stalo, že první se ke Kruhu Cesty přes lávku dostala jedna z nejmenších holek, ani Sobec ani Obětavec, poctivě si chránící plamínek své svíčky. Už jí chybělo jen pár kroků, když tu náhle se k ní zezadu přiblížil Šaman a obepnul ji svým volně splývajícím pončem.Lehce se sklonil ke svíčce - a pak se zase oddálil a zmizel ve tmě, aniž by sfouknul plamínek. Oči měla zavřené a myslím, že ani nedýchala. Pak udělala poslední, nejtěžší krok a ocitla se v Kruhu Cesty. Tam ji přivítal Pavel, promluvil k ní pár vlídných slov, daroval jí talisman - pozlacenou bukvici na červené nitce - a nechal ji, ať se ohřeje u ohně. Stejně pak všechny další, kteří se do kruhu dostali brzy po ní.

Na cestě však zůstávalo stále ještě hodně těch, co zkameněli se zhaslou svíčkou, někteří jen pár metrů před Kruhem Cesty. Ta nejobětavější z Obětavců (byla to jiná z menších holek) vážila dlouhou cestu na začátek, aby jim pomohla. Když byla už asi na třetině cesty od Kruhu Počátku s plnou hrstí zapálených svíček, Šaman jí je všechny beze slova sfouknul. Mezi dětičkami zavládla všeobecná beznaděj, protože kromě nejvzdálenějšího Kruhu Cesty nebyla ve hře už žádná hořící svíčka. Po chvíli tmy, která se zdála nekonečná, se stalo něco, co ani nikdo z nás organizátorů hry nečekal. Šaman vzal z kruhu počátku velkou nezhasitelnou Svíci života dal jí ji do rukou. Sama se tak stala Životem. Každý zkamenělý si mohl napálit přímo od ní, když k němu přišla. Musím se přiznat, že mne, starého otrlce, to hluboce dojalo.

Za chvíli jsme měli všechny dětičky uvnitř posledního kruhu, každé s malým talismanem v kapse a velkým zážitkem v sobě. Tato hra nám mimo jiné ukázala, koho můžeme s klidným svědomím na konci podzimek nechat slibovat a kdo by si měl ještě chvilku počkat. Většinou se nám však potvrdila naše očekávání.


Rozcvička pondělního rána byla cele věnována důkladné hygieně, neboť jsme vzhledem k mrazům nechtěli riskovat montáž pumpy a užitkovou vodu jsme pracně dováželi ve velkém hrnci od Švábovského potoka. Pavel s Davidem proto vyhnali dětičky poklusem až ke Kotrbě, kde si na molu musely všechny poctivě vydrbat ruce a nohy do čista, kluci až do půl těla. Tenká ledová krusta na hladině přitom nepředstavovala větší překážku - myslím, že jim to všem velmi prospělo.

Na ranním nástupu se dozvěděli, jaká že velká cesta je to vlastně čeká. Po včerejším večeru, kdy měli možnost trochu poznat sebe samé, vypraví se dnes za poznáním čtyř živlů, které vládnou přírodě a kterým budou muset na Klondyku jistojistě čelit. Musí proto od jejich strážců získat symboly jednotlivých živlů, opatrovat je a shromáždit u srubu, kde se bude konat jejich vážení. Pomocí karet jsme opět vytvořili čtyři skupiny, každá pak dostala pergamen tohoto znění:

"Velevážené zelenáčstvo, potencionální zálesáctvo, zlatokopstvo a veškeré dobrodružstvo vůbec. Slyšte: Vaše putování za čtyřmi živly vás zavede po žluté stezce kol Kamenného vrchu k opuštěnému srubu, jenž se "Lesu a lovu zdar" zove. Odtud vás potom povede stezka zelená směrem k Velkému pařezitému rybníku a dále k vrcholu hory Javořice. Cestou narazíte na odbočku k Míchově skále, jejíž návštěva jest pro zdar vaší výpravy nezbytná. Z Javořice se potom stále po zelené vydáte ke Studánce Páně, odkud vás žlutá stezka vrátí na "Lesu a lovu zdar" a zpátky domů k Janštejnu. Přeji vám hodně štěstí."

Skupinky vyrážely asi ve dvacetiminutových intervalech a dostaly za úkol připravit si povídání o živlu země. V lomu už je čekal jeden ze starců, na kamenném kvádru položenou stříbrnou mísou plnou jemného písku (ano, byla to jedna z vašich mís na salát). Za povídání o zemi (proč je důležitá, čím tvoří, čím boří, jaký je její vztah k ostatním živlům, proč ji musíme chránit atd.) si dětičky mohly nabrat hrst písku, ze které měly zachovat co nejvíce (některé skutečně nesly písek celou dobu v hrsti, jiné v kapesníku, v sáčku... nic nebylo zakázáno, záleželo jen na nich). Navíc si měly připravit další povídání, tentokrát o vzduchu.

Pod Míchovou skalou už jsem čekal já coby strážce vzdušného živlu. První skupina přehlédla odbočku, a tak se vraceli až od vrcholu Javořice. Poslal jsem je prvně na skály (pod dohledem), a když se vrátili, za povídání o vzduchu (celkem ušlo) jsem je obdaroval keramickým demižónkem, do kterého jsem jim před očima napustil z náhradní náplně do zapalovačů (omotané stříbrnou páskou, aby to mělo fazónu) trochu tekutého butanu. Nešejkrovat, neklopit, zacpat prstem a donést co nejvíce. Jen co dětičky vzaly demižónky do teplých dlaní, tekutý butan se zahřál a začal se roztahovat, takže moje vznešené povídání o tom, jak si máme vzduchu vážit atd. bylo neustále přerušováno zvuky připomínajícími táhlé prdění. Za úkol dostaly připravit si povídání o vodě.

Asi za půl hodiny se mi pod skalou srazily tři zbývající skupinky. Jedna šla správně, druhé dvě v protisměru (zmatky u rozcestníku na "Lesu a lovu zdar", dostižení jedné druhou na Javořici). Všechny šly na skály, každá dostala po demižónku a pokračovaly svou cestou, ty dvě zbloudilé stále v protisměru.

U Studánky Páně byl připraven Pavel s druhou stříbrnou mísou, položenou na kamenném stolci a naplněnou lehce namodro obarvenou vodou. I jeho trošku překvapili zbloudilci v protisměru, ale zvládl to bez problémů a nechal je nachystat si cestou povídání o vzduchu, zatímco správně jdoucí skupiny dostaly za úkol oheň. Všichni pak za ústní referát o vodě dostali skleničku namodralé tekutiny. Úkol byl jasný.

Oheň je čekal na zpáteční cestě na Janštejně (původně měl být u "Lovu a lesu zdar", ale dali jsme přednost tomu hasit případný lesní požár raději blíže u srubu). David byl jeho strážcem a za povídání o něm jim dal žhavý uhlík v krabičce z troudu. O ten je třeba obzvláště dobře pečovat, musí se mu nechat dostatečný přívod vzduchu, ale zase ne moc, aby hned nevychladl a v případě dohasínání je nutno zahájit okamžitou resuscitaci.

Všechny čtyři skupinky se se soumrakem sešly na srubu (ušly asi 15 km, dvojnásobní pokořitelé vrcholu Javořice kolem 17-ti, celkové převýšení kolem 200m) a ze žhavých uhlíků v troudu rozdělaly ve venkovním krbu oheň. Na konstrukci vedle krbu byly zavěšeny velké zlaté váhy s modrou odměrkou pod nimi, celou scénu pak osvětlovaly čtyři hořící pochodně, zapálené přineseným ohněm. Nastalo "Vážení živlů".

Nejdřív voda - Pavel vyzval ty, co ji nesli, aby postupně naplnili připravenou odměrku. Po čtvrtém dolití přetekla, takže s vodou to bylo dobrý (Pavel to ve skutečnosti velice poctivě vypočítal a vyrobil odměrku přesně na míru).

Potom přišla na řadu země. Do levé misky vah přišel velký valoun zlata (obyč šutr pozlacenej, ale ve světle pochodní dočista opravdickej), do pravé dětičky jedno po druhém přesypávaly donesený písek. Opět bylo vše vypočítáno tak, aby tři dávky písku dostaly váhy do rovnovážného stavu, a teprve ta čtvrtá zlato převážila. A taky že jo.

Vážení vzduchu bylo dost dramatické. Tři skupiny po sobě vylily obsah svých demižónků na pochodně. Nic se však nestalo.Dalo se to koneckonců očekávat, už podle toho, že jsem předtím viděl jejich nádobky válet se nezašpuntované na krbové římse. Vítr z nich všechen butan vyfoukl jako z fixírky. Mezi dětičkami se začalo šířit reptání, že je to všechno ňákej švindl, a že tedy neví proč se s tím tahaly. Pak však k pochodním přistoupila jedna dívčina z poslední skupiny a vytáhla svůj demižónek, přikrytý mikrotenovým sáčkem zajištěným gumičkou. Sundala sáček, naklonila nádobku nad pochodeň - a odměnou jí byl výšleh jasného plamene, asi jako když to přeženete se startováním letlampy. Všichni mimoděk uskočili o dobrého půl metru a ona sama svůj plamenometný demižónek div neupustila. Plyn vydržel hořet přes minutu, škoda jen že se to nepodařilo pořádně vyfotit.

Živly tedy byly našim zlatokopům nakloněny měli by si s nimi do budoucna vědět rady. Zbytek večera byl věnován zpívání a hraní v patře na srubu, ale dětičky nám brzy jedno po druhém odpadávaly a zalézaly do spacáků ještě před večerkou.


Úterní budíček byl oficiálně stanoven na půl osmou, ale už v 6:30 probudila dětičky střelba (poplašňáky kombinované s práskáním papírových pytlíků), hrozivé mručení a křik: "Medvěd, medvěd je tady!". Ne, nepřijel se na nás podívat sám organizátor Prázdnin v Telči osobně, to jen začínala Davidova netradiční rozcvička. Rozespalé dětičky se vyřítily před srub, kde našly stopy zápasu a spoustu krve z postřelpředstavovala jeden druh severské zvěře, pobíhající po čtyřech (v jinovatce super) a vydávající určitý zvuk - vytí, bekání, chrochtání. Fór byl v tom, že se měly najít zvířata stejného druhu a systémem kámen-nůžky-papír vybojovat vedoucí postavení ve svojí smečce. Přiznám se, že jsem coby dominantní samec losa (nebo soba?) totálně pohořel. Vypadl jsem hned jako první. Zakrátko jsme měli tři vítěze. Bylo jim oznámeno, že postupují na další vývojový stupeň a stávají se z nich lovci, zatímco my ostatní jsme jenom tupá zvěř, jíž je přírodou dáno do vínku pouze migrovat semo-tamo po fáborkami vyznačené trase. Lovci byli vyškoleni ve střelbě ze speciálních pušek zvěřobijek, které večer pracně vyrobil Jiřík. Šlo o tlusté papírové trubky opatřené zavařovací gumičkou, schopné vrhat na kratší vzdálenosti papírové projektily. Lovci zaujali výhodné palebné postavení v nepřehledné zatáčce a migrace mohla vypuknout. S pokřikem „Migry-migry-migry“ se zvěř začala přelévat ze severu na jih a zpátky. Když jatka ustala, tři zvířata, která doběhla zpátky nejdříve (a nebyla to ta nejrychlejší) se proměnila v lovce (ti předchozí se za své mrzké činy zase stali zvířaty). Migrace proběhla asi třikrát nebo čtyřikrát, ve vysbírání lesa od papírových střel pak byla mezi lovci i zvířaty vyhlášena ro166p168vnoprávnost.eného huňáče (tu uvařil večer Pavel ze solamylu a červeného barviva, takže nechutnala ani po malinovce, ani po kečupu a přesvědčila i ty největší nevěřící Tomáše).

Jde se na lov! Dětičky rozvinuly rojnici (kterou měly velký problém udržet) a podle krvavých stop za slabou půlhodinku objevily zraněného grizzlyho v mlází. Ten jim však nechtěl prodat svoji kůži lacino. Jenže co zmůže jeden Dz., navíc navlečený do nepohodlného kožichu, proti smečce krvelačných skautíků? Zakrátko bylo po medvědovi. Na poslední chví class=Tak se stalo, že první se ke Kruhu Cesty přes lávku dostala jedna z nejmenších holek, ani Sobec ani Obětavec, poctivě si chránící plamínek své svíčky. Už jí chybělo jen pár kroků, když tu náhle se k ní zezadu přiblížil Šaman a obepnul ji svým volně splývajícím pončem.Lehce se sklonil ke svíčce - a pak se zase oddálil a zmizel ve tmě, aniž by sfouknul plamínek. Oči měla zavřené a myslím, že ani nedýchala. Pak udělala poslední, nejtěžší krok a ocitla se v Kruhu Cesty. Tam ji přivítal Pavel, promluvil k ní pár vlídných slov, daroval jí talisman - pozlacenou bukvici na červené nitce - a nechal ji, ať se ohřeje u ohně. Stejně pak všechny další, kteří se doimg width=Lesu a lovu zdar kruhu dostali brzy po ní.pli jsme zabránili jeho rozporcování přímo na místě a podstrčili dětičkám skládací nosítka (rovněž vaše, díky). Donést úlovek do tábora dalo celkem fušku, alespoň si naši slavní lovci uvědomili, co asi obnáší transport raněného.

Před srubem jsme nad zdechlinou pronesli řeč o tom, že nebyl zabit jen tak z plezíru, ale protože byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě a raněný by mohl být velmi nebezpečný, nehledě na to, že by zbytečně trpěl. Připojili jsme ještě stařičký oddílový popěvek a taneček "Tulanezía láne pasekáia / Tulanezía láne pasekáia tulanezía / Ékáia láne pasekája / Ékáia láne pasekája..." aby medvědova dušička našla klidu ve věčných lovištích, mlékem a strdím oplývajících. Potom jsme z něj stáhli kožich a hle - z medvěda vyskočil sežraný David, a jako nový! Sám jsem tomu zázraku nemohl uvěřit, zvlášť když byl nebohý huňáč prostřílený jak řešeto.

Dopoledne jsme dětičky vyhnali na hřiště, a ani nám to nedalo moc práce. Tak byly natěšené na slíbený fotbálek (jehož loděnicová verze obsahuje prvky wrestlingu) a hlavně softball, při kterém nám moc pomohla vaše bejzbolka (né pochopitelně ta černá z PVC, nýbrž zlatostříbrná duralka). Některé odpaly vážně stály za fotku.

Odpoledne se pak holky ve srubu pustily do vyrábění pozvánek na 34. výročí oddílu, a to technikou tažení do barvy namočených nití po papíře. Krásně si přitom zpívaly - já sám, který z pisklavých dětských hlásků mívám spíše kopřivku, jsem se s chutí zaposlouchal. Je to tím že jsou ještě malý a nesnaží se svým pěveckým výkonem před někým předvádět, nezadrhává se jim hlas, když jim to snad trochu někde ujede. Kéž by to tak zůstalo.

Kluci (a jedna holka, které se zdálo malování pozvánek moc „holčičí“) dodělávali zatím další dřevo, protože se nám jeho zásoba zejména díky vytápění polní kuchyně začínala povážlivě tenčit. Navíc jsme vám chtěli po sobě nechat i něco víc než jen o něco plnější záchodky a pytle s odpadky. Kromě toho už začínaly menší úklidové práce, trapně nám připomínající blížící se konec prázdnin.

Po večeři jsme si my, Drsní zálesáci, vydyndali na dětičkách večerníček na KLASICKÉ téma (oprávněně jsme se totiž obávali Chrobákova Absurdního Divadla). A že máme v oddíle tři posádky, byly pro nás připraveny hned tři večerníčky! Ve srubu jsme nachystali čtyřpatrové hlediště (lavice na stole - stůl - lavice u stolu - podlaha) a prostorné jeviště osvětlené plynovou lampou. Hlasatelka S. Burešová (neodolatelný Pavel) oznámila, že vzhledem ke státnímu svátku (28. října) nás kromě tří pohádek čeká ještě čtvrtá bonusová horrorovka na komerčním kanále.

První večerníček byl "Bob a Bobek, králíci z klobouku". Po známém úvodu (včetně znělky) se optal Bobek Boba, co že to dneska budou vlastně dělat. Dostalo se mu odpovědi že nic, páč furt jen dřou jak ty koně a tak se dnes budou čistě jen flákat. To se jim však bohužel příliš nevedlo, neboť je neustále obtěžovali jacísi poskakující barevní skřeti (domnívám se, že šlo o Teletubbies z BBC). Nakonec se králíkům podařilo najít kýžený klid na srubu Javořice, poněvadž tam (jak prohlásili) chcípl pes a není tam signál.

Druhá pohádka byl "Mrazík".Většina z posádky představovala vzrostlý jedlový les, který postupně likvidoval Mrazík-Chrobák svoji berlou mrazilkou (bejzbolka z PVC). Když se mu v ráži podařilo omylem poslat Nastěnku k ledu (cink... cink... cink... - A safra!), začal ji obíhat tak vehementně, až ho trefil šlak myokardu. Finále jak z Shakespeara - hra končí a na jevišti zůstává kupa mrtvol.

Poslední pohádka v režii našich dětiček zastihla Trautenberka (s přízvukem a la Kurt & Helmut z Alles Gutte), ládujícího se tuňákem ve vlastní šťávě. Jelikož mu však právě docházel, tak rychle Anče-Kubo-Hajnej, šla nakchópat sláto na Kchrakonošofo. Že je práskla Sojka Bonzačka a rozhněvaný Vládce hor (fousy měl z Šamanovy paruky) se zjevil u Trautenberka v chalupě, vyplývá jaksi z logiky věcí. Leč záporný hrdina neztratil rozvahu a se slovy "Sachulíme?" nabídl Krakonošovi podezdřelou směs do jeho fajfky. Za chvilku se už bratřili jak dva starý hipíci a společně vyhnali Anči-Kubu-Hajnýho pro další zlato s tím, aby cestou nasbírali ještě nějaké houbičky. Chrobákův režijní přístup se tak projevil jako vysoce nakažlivý.

Čtvrtý, horrorový večerníček jsme pak dětem obstarali my sami.Považte: Rodinka jede na výlet k babičce, tatínek (já) za volantem (kde jste k němu, proboha, přišli?) je lehce nervózní, maminka (Pavel) se marně snaží ukáznit vřískající ratolest (David), neustále zakrývající tatínkovi oči. Maminka se tedy rozhodne přečíst dítěti pohádku. Je to pohádka "O Nevděčném kuřátku", z vaší srubové knížky Národních pohádek. Schválně si ji někdy přečtěte. Když skončí, mají maminka s tatínkem svatý klid a jejich potomek fungl nové trauma z dětství. Večer u babičky hned tak neusne. Ani později.

Ten večer čekaly naše dětičky ještě dvě velké události. První z nich byla tajně nachystaná druhá večeře, Grizzly po Javořicku.

Recept: Vezmeme jednoho středně velkého Grizzlyho (špekáčky), nakrájíme jej na kostičky a na pekáči osmahneme na cibulce. Ochutíme kořením na gyros (opatrně, některé gyros směsi obsahují hodně soli) a podlijeme černým a světlým pivem (alkohol se z něj vypaří, nám na jeden velký pekáč padly asi čtyři lahváče). Do vzniklé směsi zamícháme kečup (ten nám chyběl, všechen přišel do špaget) a zahustíme ji moučnou jíškou (aby toho bylo víc). Necháme rozležet v jen mírně vyhřáté troubě a ihned po večerníčku podáváme dětičkám s chlebem. Dobrou chuť!

Druhá událost byla slavnostnějšího a hlavně hlubšího charakteru. Slib. Věc, kterou jsme dlouho připravovali a ke které celé podzimky nenápadně spěly. Uskutečnil se v noci na Janštejně, na místě, které jste nám ukázali koncem září a které jsme pro tuto slavnostní příležitost náležitě upravili. Zarůstající maliní bylo zpacifikováno mačetou, kamenný kruh kolem ohniště opraven a jeho okolí vyčištěno. Na opěradlo dřevěného šerifského křesla byla vyvěšena státní vlajka, vlajka oddílová pak rozprostřena na jeho sedáku. V kruhu hořel oheň, který nádherně nasvětloval vzrostlý buk nad ohništěm a skálu Janštejna.

Dětičky, nachystané v krojích, zatím hráli na srubu se starci hry typu "Městečko Palermo". Já, určený jako průvodce, jsem vzal k sobě jednoho z nejodpovědnějších starců a za svitu pochodně ho mlčky odvedl pod Janštejn. Jak jistě víte, kruh s ohništěm je skryt za valem, takže nejde vidět přímo od cesty. Toho jsme využili, abychom zachovali nutnou "intimnost" skautského slibu. Zastavil jsem se pod valem, na jehož hřebenu hořela svíčka (velká Svíce života z noční hry) a pokynul svému svěřenci, aby dál šel sám.

Ve chvíli, kdy stanul na vršku valu, uviděl už oheň a u něj Davida s Pavlem, oba v krojích. Bylo mu nabídnuto že může, pokud se na to cítí, složit skautský slib. Slib přijímal David, Pavel byl svědek a "Napověda" v jedné osobě. Nikdo jiný u toho nebyl. Když stařec slíbil, vrátil se ke mně za val a já ho odvedl zpátky ke srubu, kde sám dostal taky pochodeň a stal se druhým průvodcem.

Ve dvou jsme pak, míjejíc se systémem kyvadlové dopravy, postupně odvodili na Janštejn zbytek dětiček a starců. Sliboval však jen ten, kdo už byl na oddílové vodě (tj. minimálně rok v oddíle a prošel vodáckým "křestem") a bylo mu to nabídnuto. Ostatní, vesměs nováčci a pár těch, kteří musí ke slibu ještě dozrát, dostali na Janštejně Vodáckou Stezku, počteníčko o oddíle a skautském zákoně. Takže spokojeni byli všichni, nikdo o nic nepřišel, vyjma nás průvodců, kteří jsme prošoupali podrážky, a Pavla s Davidem, vymrzlých jak preclíci. Podle všeho brali dětičky i starci slib dost vážně - jeden ze starců se při něm i přiznal, že si dobře uvědomuje, že přijdou chvíle, kdy ho bude porušovat.


Středeční ráno pak mělo ráz ryze úklidový. Sundávaly se plachty z táborové kuchyně, mylo nádobí, zametalo, větraly matrace, uklízelo se nářadí. Proběhla i velká dražba lichých ponožek, kapesních nožů, klíčů od bytu atp.

Zjištěné materiální škody na srubu: Jedna sekerka kamsi zašantročená, jedno topůrko zlomené (zkráceno a opět osazeno), jeden cylindr rozbitý (mea maxima culpa, nesl jsem petrolejku se kterou dětičky nesměly manipulovat do kuchyně a po cestě krapet zaškobrtl). Vše poctivě nahradíme, hnedka jak se uvidíme. Jen doufám, že se najde ta sekerka.

Dětičky & spol. se ještě posilnily čerstvým krouhaným zelím, mezi nimi značně populárním pamlskem, na nástupu se rozloučily se srubem oddílovým pokřikem "Drápy i zobákem - Bouři i slunci vstříc, my letíme vždy výš, loď ahoj, vodáci Znojmo!" a kolem jedenácté vyrazily do Horní Vsi na vlak.

Naházel jsem erár do auta (parkovali jsme stranou, jako správní Dz.) a obešel ještě jednou tábořiště. Na stůl ve srubu jsem nachystal petrolejku, sirky a srubovou kroniku s čerstvým zápisem, který pořídily dětičky. Zkuste si ho porovnat s mým vyprávěním, je dobré vidět věci z tak různých úhlů.

Naposled jsem se ještě rozhlédl po louce a znovu si vzpomněl na to, jak jsem tu byl před lety na letním podsadovém táboře jako nic netušící dětičko - a teď tu stojím jako nic netušící vyrostlec. Zdá se mi, jako by mezi těmi dvěma okamžiky neuplynul vůbec žádný čas, stejně jako teď, když doma ve Znojmě smolím na počítači tenhle elaborát. Nevím jak jste na tom vy, Maťo a Coody, ale u mne je tomu vždycky tak.

Zamknul jsem srub, klíč strčil do kapsy, nahodil studený motor a odjel. Cestou jsem ještě za sebou zavřel obě závory.


KONEC


Coda:

Ve vlaku na Znojmo kromě spousty hraní a zpívání proběhla i tzv. hitace, obodování každé z her dětičkami škálou o jedné do deseti. Horní příčky spolehlivě obsadila "Nízká lana" a kupodivu "Šaman". Slabší hitaci měl snad jen "Příjezd do Divočiny", tuším hlavně díky té zimě a močůvce.

Při vybalování eráru v loděnici jsme zjistili, že máme místo dvou plynových svítidel tři. Při pátrání po majiteli (Javořice Jihlava, of course) se nám opět podařilo rozbít stínidlo (pro změnu Davidovi). Takže další položka k zakoupení a vrácení. Zato jsme vám tam nechali na krbové římse uzávěr od jedné naší plynové bomby.


Ještě jednou vám a celé Javořici moc děkujeme. My, naše dětičky a starci jsme díky vám prožili jedny z nejhezčích podzimních prázdnin vůbec. Pevně doufáme, že vám to budeme moci co nejdříve oplatit stejnou mincí - nejlépe někde u nás na Dyji. Každopádně vám držíme všechny dostupné palce při jednání s NP Podyjí.


Za Vodácký oddíl Neptun Znojmo & I. OVS Znojmo

Grafik


PS: Výběr obrázků je pouze z toho mála, co jsme zvládli nafotit na digitál, Pavlovy vynikající klasické fotky jsem bohužel nestihl naskenovat. Snad je někdy brzy shlídneme společně.

< Předchozí Další >